Kdo jsou Radek a Andrea?

Kořeny máme v půdě, příběh v srdci

🥰 Pocházíme z různých koutů republiky – každý z nás nese kus jiného světa.

Jeden z nás z teplých, úrodných Hustopečí u Pálavy, kde vinohrady voní po slunci a broskvích. 🍑🍑🌞

Druhý z nás z drsnější, ale kouzelné České Sibiře – z malé osady poblíž Tábora, kde se sníh drží až do jara a léto má chuť studánkové vody a lesních borůvek. 🫐🍃 🫐🫐

Zatímco jeden vyrůstal v nejteplejší a nejplodnější části země, druhý v té nejstudenější a nejdrsnější.

💫 To, odkud pocházíme, nás zocelilo. Ale ještě něco jsme měli společné: Dětství plné svobody, vůní a chutí.

Bylo pohádkové. Plné lumpáren, polních cest, zdolaných stromů, her do večera.

Bylo to dětství, které nás naučilo milovat jednoduché věci. A právě na ně nikdy nezapomínáme.

Nemělo nouzi o dostatek slunce, čerstvého vzduchu - a hlavně babiček.

Takových těch se šátky a nezdolnou vůlí. Když bylo potřeba, zahodily hůl a hrdě se prošly kolem sousedek – třeba ke slepicím nebo do obchodu pro mouku. Až když se ztratily z dohledu, zase tiše kulhaly.

Pamatujeme si, jak jsme chodili s konvičkou pro mléko ke kravičkám - na krupicovou kaši, kterou babička vařila s pořádnou vrstvou másla a skořice navrchu.

V jejich kuchyních vznikaly ty nejlepší věci - voňavé buchty, ovocné knedlíky, polévky z ničeho, poctivé koláče. A zatímco těsto kynulo pod utěrkou, my jsme běhali po polích a lesích, honili motýly, sbírali houby a maliny - a vraceli se domů s pylem na tvářích, hlavou plnou nápadů, koleny věčně rozedranými a nohami ošlehanými obilím. Panečku, to potom večer ve vaně štípalo!

Stejně tak nikdy nezapomeneme na babiččino legendární zvolání: " Aspoň nohy! Umyj si aspoň nohy."

Bylo to dětství, které vonělo svobodou, bezstarostností a opravdovostí. A přesně tyhle pocity se dnes snažíme promítat do všeho, co děláme.

Bylo to dětství bez starostí, ale s hlubokými kořeny. A právě ty nám později pomohly obstát, když jsme začali budovat naše podnikání. Protože v tom, co děláme, je pořád kus té poctivosti a srdečnosti, se kterou naše babičky míchaly těsto na buchty.

Jsme tu pro naše zákazníky již 20 let!

Začínali jsme na Zelném trhu v Brně, kde jsme působili bez přestání 15 let.

Čerstvé ovoce a zeleninu jsme nejen pěstovali a nakupovali od podobných farmářů z blízkého okolí, aby naše nabídka byla rozmanitější, ale rovněž jsme na stánku sami každý den prodávali, což bylo samo o sobě velmi ojedinělé.

Na trhu jsme stáli od 6ti do 18 h.

Co stáli - nezastavili jsme se.

Bylo to obrovské množství práce, kterou jsme museli zvládnout - chtě nechtě.

Takže moc dobře chápeme, když se říká, že v práci někdo zažil: slzy, krev, pot, zmar, mozoly, špínu, nevyspání, tvrdou nekonečnou dřinu, bolest... Ale ne naříkání!

A každý den jsme zažili taky stovky obsloužených spokojených zákazníků.

Což oproti tehdejšímu klasickému českému zemědělci bylo celkově nevídané.

Počkali jsme vždy i na lidi, co se po celém dni v práci chtěli zastavit
pro něco dobrého na večeři, ne jak oni.

Velká míra osobního přičinění, náš milý přístup a kvalitní zboží,
nám pomohly oslovit náročnou klientelu.

To se samozřejmě ale nelíbilo zemědělcům, protože je to vedlo ke krachu.

Zatímco my si vždy hleděli svého, oni nevynechali příležitost, jak rozesmutnit bližního svého.

Útlaky, nadávky, narážky, jízlivé posměšky...

I to je někdy daň za to, že chcete zlepšovat svět.

Celý náš příběh, jak vznikal náš koncept krok za krokem, si můžeš přečíst na této stránce.

"Nabídka v běžných velkoobchodech nás už tehdy neuspokojovala, nechtěli jsme prodávat ovoce podřadné kvality jako všichni. Navíc tehdy fungoval svět jinak. Vše bylo v rozvoji. Často přímo na trh jezdily kamiony se zbožím nevalné kvality (lidé si to rádi zjednodušovali vždy). Kdo chtěl vynikat, stálo ho to značné úsilí navíc.

Z trhu rovnou do onlinu? Kdepak.

Aneb příběh nezlomné Andrejky

"Vnímavějšímu čtenáři už to asi došlo. Život je cesta - a podnikání taky. Nic není hned. A ty nejlepší nápady se často rodí z únavy, chaosu, frustrace, zklamání… nebo sladkého hrášku."

S nápadem prodávat bedýnky jsme koketovali už dávno. Jen jsme si potřebovali ujasnit, jakým směrem jít.

Začalo to tzv. donáškovou službou kdysi v prehistorii, kdy Andrejka po celém dni na trhu po večerech ještě roznášela pytlíky s čerstvým  hráškem, co koupila od zemědělce - aby si přivydělala.

Samozřejmě, že její super plán zkrachoval. Málokterý soused ji v její snaze podpořil, blízcí její nadšení a zápal pro věc nesdíleli (proč asi) - a hrášková sezona skončila dřív, než se rozjela...

Ale to nevadí. Protože každý neúspěch ti ukáže směr!

"Andrejka, tehdy silně motivovaná touhou po luxusních kabelkách (které jí odmítli koupit rodiče i tehdejší dlouholetý velmi movitý partner - se kterými spolupracovala), si řekla, že zbohatne. Sama. Když ve spolupráci to nešlo... 😁

Frustrace nabývala na otáčkách

Někdy snažit se nestačí.

Andreu frustrovalo, že se tak snaží na všech frontách, pracuje do roztrhání, opečovává své blízké, a druzí jí naoplátku nedopřejí ani trochu toho potěšení... Cítila, že je v ní samotné ukrytý velký potenciál.

A tak přemýšlela a snažila se dál...

Teď už vím, že to byla chyba v nastavení (sebe i podmínek s druhými) - ale já hledám smysl v každé cestě.

Kromě každodenního stání na trhu jsem dlouho fungovala tak, že zatímco okolí si myslelo, jak na trhu bohatnu, když jsem tam vystála důlek, já mezitím třela bídu s nouzí.

Po večerech, jen jsem se vrátila z jedné práce, šla jsem hned do druhé - chodila jsem uklízet k sousedům a umývala za ně i schody, když na ně přišla služba...

A v neděli (jediný den, kdy nebyl trh) jsem si vždy přivstala, abych mohla lítat po mezi a mezi rosou sbírat ořechy. Ty jsem posbírala a hned v pondělí na trhu prodala. Taky jsem viděla luční kytky, tak ty jsem vzala taky. Brňáci šíleli!!! 🤭🙃

Na podzim jsem vila věnce a zdobila je dušičkovou výzdobou.

To už mě fakt nikdo nemohl nazvat primadonou!

Jenže tak svět nefunguje...

Kdy nejvíc vyrostete? Když se překonáváte!

No a někdy jen stačí mít dobrý plán...

Taky jsem třeba, až do úplného uzavření tržiště před chystáním místa na Vánoce, takže cca měsíc, jezdila úplně sama prodávat. Uvědomte si, že už v tu dobu jsem měla za sebou celou hlavní sezonu - tedy asi půl roku. Únava tedy byla značná. Jenže kabelky byly kabelky...

Měla jsem hroznou fobii z dálnice. Navíc tou dobou byl jeden pruh uzavřen, takže vozovka byla zúžená a já se tama jezdit bála. Měla jsem řidičák krátce, moc jsem nejezdila!

Doteď si vše pamatuju. To moje tehdejší zdolávání fobií a překážek. Jenže vidina cíle byla větší než strach a tak bych to nebyla já, kdybych to nějak nevymyslela. Vyrostla jsem...

Víte jak jsem to nakonec vymyslela?

Prostě do Brna jsem jela po staré silnici a nazpět do Hustopečí po dálnici.

Po celém dni na trhu jsem si pak ještě jela pro zboží, vypravila jsem si dodávku na zítřejší den na trh a šla si na chíli zdřímnout. A tak den za dnem.

Krom ohrmně náročné práce byla i zima. Plískanice. Nejednou i sníh a mráz poránu.

Takže jsem se modlila, že to snad roztaje, než se k svému místu dostanu.

Co nesvedla motlitba, dokonalo košťátko, a já už se zase usmívala - ale jen nakrátko.

Ale já už jsem se odhodlala a nic mě nemohlo zastavit...

Už toho moc z tuzemských produktů nebylo, a tak jsem sa musela otáčať!
Zase ale konkurence ubylo, takže zase ocamcaď pocamcaď.

Jablka, hrušky, květák, mák...

Často jsem musela trhovcům ukázat spodní hák!

Kdoule, ořechy, mošty, věnce...

Však on už mi s postavením stánku a zaparkováním ráno vždy jistě někdo pomůže...

Ejhle.

Správce prudí, kov studí, a fízli mi před stánkem autem často řízli.

Zmar. Zmar. Zmar.

Ale ani ten Andrejku neudolal!

Přivýdělek ale dobrej - taky mi trhovci doteď nemohou přijít na jméno za ten můj poděl.

Pamatuju si, jak mi ze samé únavy při sklízení stolů do auta po celém dni vypadl z kapsy štoček bankovek. To by bylo, abych přijela domů jako oukropek!

Naštěstí v té době ještě dobří lidé byli, a tak mi svazek podal jeden mladý kluk do ruky vzápětí!!!

Co myslíte? Stalo by se to i dnes?

I tak toto dlouhé a náročné období považuju za obohacující a mou osobnost nejvíce tvarující.

Bedýnky se pomalu rozjíždí

Po těchto zkušenostech jsem se odhodlala plně se osamostatnit.

" V kraji, kde se střídá vůně sadů a polí, jsem začala skládat první bedýnky a začala jsem budovat něco, co dnes dělá radost lidem po celé republice."  

Prodávala jsem dál na trhu, ale začali jsme s Radkem i objíždět okolní vesnice, čas od času.

Vnímali jsme zájem o rozvoz bedýnek, a tak jsme je začali vozit po okolí - za 500 Kč - s dopravou zdarma a jazykem na vestě, hlavně pro maminky na mateřské, seniory a lidi, kteří se nedostali na trh.

Bylo to milé. Naplňujcí. Pomáhalo to. Ale věděli jsme, že v tom je víc. Že ovoce může být nejen výživa, ale i potěšení, zážitek, radost.

Než se zrodil náš současný koncept, chvíli to trvalo. Ale stálo to za to. Cesta je cíl.

Chceš nahlédnout do Lonťáckého zákulisí? Sleduj nás i mimo bedýnky!