Začátky nejsou jednoduché

Začít je nejtěžší věc vůbec. Zároveň bez začátku není konec.

A aby ten konec nepřišel hned, je potřeba pravidelnost.

Jistě to znáš.

U mě to ale bylo ještě trochu jinak.

Ne že bych neměla o čem psát...

Měla jsem to přesně naopak.

K tomu přidej existencionální tlak.

Nápad na pravidelné psaní článků u Lonťáků tedy přišel už dávno.

Ale zrealizovat to?

Ale říká se toto:

Na dobré se čeká.

A když pominul ten největší tlak ohledně přechodu do fungování online, mohla jsem se začít realizovat a psát.

Psaní vždy byla má silná stránka.

Když jsem přemýšlela, o čem má být první článek Lont magazínu, došlo mi, že by bylo docela směšné začít třeba textem o tom, kolik vitaminu C má pomeranč.

Lont totiž nikdy nebyl jen o ovoci a zelenině

A jestli už mám něco psát, chci psát o tom, co je za ním. O lidech, kvalitě, podnikání, vesnici, luxusu, ceně, hodnotě, vztazích, názorech, zkušenostech, absurditách života i o věcech, které člověku dojdou až po dvaceti letech za pultem.

Jsem Lonťačka Andrejka, vesničanka navždy s duší trhovkyně.

A budu tě provázet Lont světem.

Tak snad to bude stát za to!

Tož vítám tě ve svém barevném světě

Tak vítej.

Tohle je Lont magazín.

A rovnou tě upozorním, že jestli čekáš klasický firemní blog, kde se dozvíš
"5 důvodů, proč jíst 1 jablko denně", tak tady to asi nebude úplně ono.

Ne že bych proti jablkům něco měla.

Jen mám pocit, že svět už přežije bez dalšího článku o vláknině.

Mě mnohem víc baví všechno to, co je za tím.

Každý vnímá svým sdrcem

Co je důležité, je očím neviditelné.

Proč si jeden člověk vezme do ruky lehce nedokonalé ovoce a vidí v něm krásu přírody, zatímco druhý vidí důvod k reklamaci.

Proč si někdo vyloví z naší Lont bedýnky dokonalý kousek a srdíčko mu rázem poskočí, prostě mu to vykouzlí úsměv na tváři a donutí ho to napsat mi, zatímco druhý nic výjimečného nevidí (a necítí). Naopak. Často se mi stane, že mě takový nelida ještě pěkně zhejtí!

Proč někdo chápe hodnotu a někdo vidí jen číslo.

Proč jeden zákazník řekne "tohle jsem v životě neviděla a nejedla" a druhý řeší jeden povadlý okrajový list salátu v bedně plné nádherného jídla.

Mimochodem - neučilo se už ve školce, že okrajové listy listové zeleniny se povětšinou vyhazují? Tak proč mě lidi svou omezeností prudí?

Vždyť jde o efekty přírody!

Ne výmysl fantasmagorijní, co právě sjel z výrobní linky...

Proč někdy něco, co na první pohled vypadá jako úplná maličkost, řekne o člověku, obchodu nebo životě víc než deset knih.

A právě o tom chci psát.

O mých zkušenostech ze života a praxe.

Protože za jednou bedýnkou je toho mnohem víc

Ty na konci vidíš bedýnku.

Mango. Citrusy. Hrozny. Rajčata. Řapíkatý celer.

Barvy. Vůni. Listy. Možná šikovnou holku.

Hotovo.

Jenže předtím se odehrálo mnohem víc!!!

A to si málokdo v dnešní době uvědomí.

Protože často nemá tu potřebnou zkušenost.

Nevyrostl na vesnici.

Nejezdil k tradiční šikovné babičce na návštěvy.

Neučil se vařit už na prvním stupni základní školy.

Sám se nikdy o nic nepokusil.

Možná dosud vařit pořádně neumí.

Neví co je sypat slepicím zrní a vědomě zapomenout na mnoho dovolených kvůli starosti o pejsky.

Nikdy si vlastnoručně nevyhrabal bramboru z hlíny.

Netěšil se, až na podzim báječně žluťoučké a omamně vonící kdoule ze zahrady sklidí a upeče z nich něco, co se hned sní, jak je to vynikající.

Lidi jsou divní. Nevyznávají tradiční umy a hodnoty

A co víc - ani úctu a uvědomění.

Jinak si to prostě neumím vysvětlit.

Nesoudím. To dělají oni. Tady ti, neostýchám se říci, primitivi.

Nevědí, co je za tím. Znají jen své zájmy.

Troufám si tvrdit po kontaktu se vzorkem statisíců lidí.

Říkala jsem si vždy, že pokud mě někdy něco přesvědčí skončit, budou to právě oni. Tady ti. Ale to by se jim líbilo. Takže jsem pořád tady.

Ale zpátky...

Někdo to vypěstoval.

Někdo vstával každý den ve čtyři ráno.

Někdo se za tu úrodu modlil.

Někdo se vhodné pracovníky zajistit snažil.

Někdo to opatrně sklidil.

Někdo to důkladně přetřídil.

Někdo to do bedýnek pečlivě poskládal.

Někdo to na bezpečný transport zabalil.

Někdo to převezl.

Někdo to odmítl.

Někdo to s myšlenkou na konkrétního zákazníka vybral.

Někdo se rozhodl, že právě tohle ano a tamto ne.

Další někdo ani nešel spát, protože po nocích zboží nakupoval.

Někdo to s láskou nachystal do bedýnky.

Někdo to dovezl zákazníkovi.

Někdo se za to zaručil jménem.

To jsme pořád na zlomku všech jednotlivých potřebných činností!

A pak přijde den D

Člověk, který si naši Lont bedýnku otevře doma.

A konečně euforické pocity na vlastní kůži zažívá.

Tohle mě fascinuje.

Ta dlouhá cesta mezi půdou a domovem.

Mezi člověkem, který něco vypěstoval, a člověkem, který to nakonec sní.

A někde mezi tím stojíme my.

Lonťáci.

Ne jako anonymní uni krabice.

Ale jako výběr.

Jako filtr.

Jako někdo, kdo se dívá, ochutnává, porovnává a přemýšlí, co má vůbec smysl vzít.

Protože my nechceme prodávat všechno.

Nikdy jsme nechtěli.

Chceme prodávat to, u čeho si řekneme:

Jo. Tohle chceme nabídnout našim zákazníkům.

Tohle jim udělá den.

A přesně tak chci přistupovat i k tomu, co budu psát sem.

Nebude to odborný časopis. Ale nebude to ani tlachání

Bude to něco mezi.

Jednou budu psát o kvalitě jídla.

Podruhé o lidech.

Potřetí o podnikání.

Pak možná o tom, proč máme jako společnost úplně převrácený vztah k ceně.

Pak o tom, co mě za dvacet let prodeje naučili zákazníci.

Pak o tom, proč je rozdíl mezi vadou a přírodní charakteristikou.

Pak třeba o farmáři.

Pak o filosofii a psychologii.

Pak o tom, proč některé věci odmítám prodávat.

A klidně se může stát, že článek začne u manga a skončí u lidských vztahů.

Protože přesně tak nějak přemýšlím

Věci se mi spojují.

Přemýšlím do hloubky i do šířky.

A v sekundě dokážu přeskakovat mezi tématy.

Nesnáším ženské kruhy. Zbytečná slova. A konverzace o počasí.

Unesu témata, která mnohé zatím straší.

Co si pod tím představit?

Inu... Hlídej si nové příspěvky a třeba pochopíš.

Vnímám možná nečekané spojitosti.

Vidím paralelu mezi věcmi, které druhému úplně unikají.

Ty spojitosti mohou být různé. Často dost protichůdné.

Tak třeba:

Kvalita jídla vs. kvalita lidí

Cena vs. hodnota.

Podnikání vs. charakter.

Vesnice vs. luxus.

Tradice vs. novoty.

Realista vs. optimista.

Smýšlení vs. kvalita bytí.

Zkušenosti vs. touhy.

Trh vs. psychologie.

Žena vs. tvrdá byznysmenka s mužským nastavením z donucení vs. extrémně vyspělý člověk s ještě extrémnější dětskou duší.

A čím déle člověk žije a pracuje mezi lidmi, tím víc vidí, že spousta věcí spolu souvisí mnohem víc, než jsme si ochotní připustit.

Budu psát o kvalitě

Ale ne tím způsobem, že ti budu vysvětlovat, že jediná správná jahoda má být červená, středně velká a neomačkaná. A že roste jen v červnu.

To snad zvládneš.

A víš ty co, třeba i na toto téma jednou dojde, pro tu p*del!

Na trhu byl právě toto velkej poděl.

Mě zajímá kvalita jako celek.

Co vlastně znamená dobré jídlo?

Je krásné?

Je chutné?

Je čerstvé?

Je nutričně výživné?

Je bez chemie?

Je dokonale stejné?

Musí být bez jediné skvrnky, tečky, zaschlé ranky?

A co když je něco zvenku trochu divoké a uvnitř fantastické?

Co když někdo zahodí dobrou věc jen proto, že neví, na co se dívá? A protože je omezená sketa? Ano. Vážně mě štve, když se s jídlem plýtvá...

Tohle mě zajímá strašně.

Protože čím déle se kolem jídla pohybuju, tím víc mám pocit, že se spousta lidí odnaučila skutečné jídlo vnímat.

Vědí, jak má vypadat obrázek v reklamě.

Vědí, jak vypadá ovoce naskládané v obchodě.

Vědí, jaký tvar má mít hadovka na Vánoce.

Vědí, jak vypadá hotový produkt - předtím dýchající a usmívající se živočich, nyní úhledně zabalený a v regálu naaranžovaný.

Rodiče děti svou ignorací učí na styl "zvykejte si" - tohle za vás vždy obstarají jiní.

Dnešní lidi toho vědí hodně. Ale uniká jim toho ještě mnohem více.

Ale už ne vždy vědí, jak opravdu vypadá příroda. A jak se chová.

A někdy je mezi těmito dvěma světy docela hluboká propast.

A lidi mě často nutí ji unést.

Budu psát o lidech

Tohle bude možná největší jízda.

Protože když přes dvacet let prodáváš a mezi, ehmm, ne úplně emočně vyspělými a dobrými lidmi vyrůstáš a dospíváš, vidíš lidi v situacích, ve kterých se docela pěkně odkryjí. No. Nejsou to často moc hezké pohledy.

Peníze.

Reklamace.

Vděčnost.

Nevděčnost.

Vyčůranost.

Důvěra.

Podezíravost.

Strach.

Lakota.

Velkorysost.

Slušnost.

Sobectví.

Neslušnost.

Vztahy.

Pokrytectví.

Vztyčená hlava.

Prospěchářství.

Někdo zapomene něco zaplatit a druhý den přiběhne s omluvou.

Jiný dostane za 800 Kč navíc a ani ho nenapadne říct děkuju.

Někdo si myslí, že jsem ho záměrně okradla o padesátník.

Jiný mi nechá stovku navíc, protože vidí, že jsem se snažila.

Někdo si vyžádá ultra výběr, má milion nadstandardních požadavků, vezme si 20 sáčků, nutí mě letět pro igelitku, a nakonec mi nedá navíc ani desetikorunu.

Jiný mi řekne "však mi to naberte, je to všechno moc pěkný."

Někdo mi řekne, že jsem skvělá obchodnice a úžasný člověk.

Jiný mi vyhrožuje, ČOI, SZPI, psychiatrickou léčebnou a policajty. Jen proto, že jsem se nezpronevěřila svým zásadám a svému přesvědčení.

OK. Dobře ty!

Já to zvládnu. Jsem vycvičená na extrémy.

Ale ty - tvá karma si na tebe posvítí.

Člověk po letech začne vidět vzorce.

Nechci tady z toho dělat soudní síň.

Ale nechci ani předstírat, že nic nevidím a necítím.

Takže ano, občas to možná trochu píchne.

Některý článek někoho pohladí.

Jiný někoho naštve.

A to je za mě v pořádku.

Text, který nikoho nikdy ničím nevyruší, většinou taky nikoho moc nezajímá.

Jsem rebel bez příčiny. Prostě sdílím své zkušenosti.

Ve své otevřené blaženosti.

Mohu já za to, že jsou takový?

Takže nebuďte, lidičky, tak přecitlivělí.

Na to si Lonťáci fakt nehrají.

A co vy víte, třeba si díky nám ještě nabrousíte lokty!

Budu psát o podnikání

Ne jako podnikatelský guru.

To by mě samotnou pobavilo.

Budu psát jako člověk, který prodává velkou část života.

Který stál za pultem.

Který jednal s mnoha rozdílnými lidmi.

Který udělal dobrá rozhodnutí i chyby.

Který ví, jaké to je, když se daří.

A taky jaké to je, když koukáš na čísla a osobu za pultem a říkáš si:

"Pane Bože, pomoz mi!!!"

Budu psát o ceně.

O hodnotě.

O reputaci.

O důvěře.

O tom, kdy je vstřícnost krásná vlastnost a kdy už si s ní člověk kope vlastní hrob.

O tom, jak moc zákazník pozná, jestli člověk svému produktu věří.

O tom, proč někdy nestačí být dobrý.

A proč levnější neznamená automaticky výhodnější.

Budu psát o vesnici a luxusu

Tohle spojení mě baví čím dál víc.

Na jedné straně:

Hlína.

Bedny.

Únava.

Pole.

Farmář.

Ruce.

Ranní vstávání.

Řehole.

Prostota.

Cykličnost.

Pevný řád.

Na druhé straně:

Estetika.

Krásný stůl.

Klid.

Výjimečné věci.

Barvy.

Chuť.

Radost.

Hojnost.

Luxus.

Péče.

Pohodlí.

A já v tom žádný rozpor nevidím

Naopak.

Mám pocit, že skutečný luxus často začíná právě tam, kde je něco pravdivé.

Ne naleštěné.

Ne uměle dokonalé.

Ne fakeové.

Pravdivé.

Když víš, kdo to udělal.

Když víš, odkud to přijelo.

Když poznáš, že to někdo ručně vybíral.

Když má věc příběh.

Když je živá.

Možná i proto je Lont takový, jaký je.

Trochu vesnice.

Trochu dekadence.

Trochu bedna.

Trochu šperk.

A mně to tak dává smysl...

Budu psát i o věcech, které s ovocem nemají zdánlivě nic společného, přesto já to tam vidím

Protože kdybych měla celý život psát jen o ovoci, asi mě trefí banán.

Takže ano.

Budou tady i vztahy.

Lidé.

Rozhodování.

Intuice.

Vytrvalost.

Práce.

Peníze.

Sebehodnota.

Možná samota.

Možná odvaha.

Možná dětství.

Možná stánek.

Možná houby.

Možná úplně obyčejná věta, kterou mi někdo řekl a mně pak tři dny běhala hlavou.

Protože některé nejlepší myšlenky nevznikají v pracovně nad poznámkovým blokem.

Vzniknou mezi bednama.

V autě.

Na trhu.

V lese.

U zákazníka.

Nebo ve chvíli, kdy se člověk naštve tak moc, že mu najednou docvakne něco podstatného (to se mi mimochodem několikrát fakt stalo).

A co tady určitě nebude?

Sterilní firemní řeč.

Umělé fráze.

Stokrát otřepaná témata.

Prvoplánové řeči, jen abych nahnala zákazníky.

Texty psané jen proto, že "by se měl dělat obsah".

Já když něco dělám, tak to píše.

A tak budu psát o tom, co mě rajcuje a zvedá ze židle.

A taky nechci každý článek zakončovat tím, že si máš něco koupit.

Samozřejmě, Lont je obchod.

Prodáváme.

A rádi prodáváme.

Svou prací žijeme.

Možná i proto jsou celý náš život s byznysem tak propojené.

Ale člověk nemusí každou myšlenku přivázat k tlačítku "vložit do košíku".

Některé texty budou prostě stát samy.

Protože dávají smysl.

Protože něco říkají.

Protože třeba někomu něco dojde.

A nebo protože jsou prostě dobré na čtení.

I to je hodnota. Pro tebe. Zdarma.

Proč to vůbec vzniká?

Protože Instagram je rychlý.

Facebook toxický a lidový.

Tik Tok moc dětský.

LinkedIn pro fajnovky.

(A ty ostatní platformy? Inu, já se zabývám podnikáním, psaním a žitím, ne luštěním koko*in novodobých).

A víte co? Já se s vámi o své hlubokomyslné texty dělila vždy!

A to již dokonce i před mnoha lety.

Možná mě znáte už z té doby.

Vedla jsem i jiné profily a blogy.

Ale nebylo to stejný...

Narovinu - od té doby se mi ale vlivem životních událostí řádně posunulo vědomí, ačkoli uvědomělá a vtipná jsem byla vždy.

Možná teď to bude ještě hlubší a otevřenější tedy.

Něco ti řeknu.

Co mi na Instagramu, kde jsem pečená vařená, vadí.

Nadhodím téma jak konfetová odvaha.

Rozjede se mezi námi holkami debata.

Přijde další den.

Odejde hater.

A je pryč.

Ta debata. Ne hater.

Na světě máme jen 3 jistoty. Daně, smrt a hatery.

A jak tedy? No odejde jeden, přijde další, hihi.

Některých věcí je mi prostě líto.

Některé myšlenky si zaslouží víc než patnáct sekund.

Některé moje rady, tipy, zkušenosti si zaslouží být někde uložené, aby ses k nim mohl(a) pohodlně vracet.

Některé příběhy si zaslouží nezapadnout mezi fotkou načančané snídaně a reklamou na olejový voňavoučký influencerčin prací gel.

Narovinu - na Instagramu jsem lidem psala hodně. Denně.

Texty velmi dlouhé. Myšlenky fakt hluboké.

Ale na počítači se pohodlněji píše.

Vlastně, to prožívání při psaní na mobilu vs. počítači, je úplně jiné.

I to, jak jsem se cítila tehdy vs. dnes.

Taky jsem dřív psala o jiných tématech.

Takže teď tak trochu objevuju novej rozměr.

A to mě baví, naplňuje.

Zvlášť když mi to tak hezky filosofuje.

A tak vznikl Lont magazín.

Místo, kde může myšlenka chvíli zůstat.

Kde může být ještě delší.

Kde může mít ještě větší komplexitu a kontext.

Kde ji můžeš najít za měsíc.

Za rok.

Možná za deset let.

A možná bude docela zajímavé jednou zjistit, co všechno jsme si tady mezitím napsali. Protože doufám, že pokud ty moje psaníčka v lahvi bude někdo číst, tak mi taky odpoví. Budu se těšit!

Takže co můžeš čekat?

Nepravidelně pravidelnou směs všeho, co se kolem Lonťáků a kolem mě děje.

Jídlo.

Kvalitu.

Zákulisí.

Lidi.

Podnikání.

Trhy.

Farmáře.

Peníze.

Hodnotu.

Příběhy.

Názory.

Vztahy.

Touhy.

Vesnici.

Luxus.

Radost.

Občas vztek.

Občas humor.

Občas článek, u kterého si řekneš:

"No konečně to někdo napsal a vyslovil nahlas."

A možná občas taky:

"Andreo, ty už jsi zase začala. Hurá!"

Ano.

Pravděpodobně začala.

A přesně proto to tady bude stát za čtení.

Tak vítej.

Tohle je Lont magazín.

Ne další béžový blog o ovoci u kterého prcháš dřív, než tě někdo stihne o objednávku na daném e-shopu poprosit.

Spíš jedna dlouhá Lont jízda kolem jídla, lidí a všeho, co je mezi tím.

Bavil(a) ses, že?

A to teprve začínáme.

Tohle bude fakt jízda

Trochu nepatřičné. Trochu drzé. Trochu přehnané. Trochu glamour. Trochu lidové. Ale vždycky krásné, pravdivé a prémiové.

A nějakým zázračným způsobem to drží pohromadě.

Ba co víc! Ono se to propojuje.

Lont in Town