Reputaci, tradici, zkušenosti... To si za peníze nekoupíš!

11.11.2026

Lont in Town není značka, kterou jsme si jednoho dne vymysleli, abychom začali prodávat prémiové ovoce a zeleninu. Je výsledkem více než 20 let našeho života, práce, trhů, zkušeností a vztahů, které jsme si postupně vybudovali. Dnes si můžeš koupit logo, krásný web, firmu i marketing. Ale respekt, důvěru, dobré jméno, skutečný příběh, to si fakt nekoupíš.

Lont nevznikl kvůli podnikání.

Lont vznikl z nás.

A právě to je jeho největší hodnota.

Přes 20 let budujeme něco, co si nekoupíš.

Možná proto je dnes Lont tak výjimečný


O značkách, které vznikají u počítače. A o těch, které nejdřív musíš odžít.


Dneska si můžeš koupit skoro všechno. Kromě minulosti

Přemýšlela jsi někdy nad tím, jak jednoduché je dnes vytvořit značku?

Já se v této bublině pohybuju, takže ti to řeknu.

Stačí mít peníze, celkem dobrý nápad
a někoho, kdo ti ho hezky zabalí.

Agentura ti vymyslí název. Grafik nakreslí logo. Copywriter napíše dojemný příběh. Fotograf vytvoří atmosféru. Marketingový specialista nastaví reklamy. Firma? Ta se dá za pár šupů koupit.

Můžeš být ňouma. Stačí když máš prachy.

Všichni za tebe rádi všechno udělají.

Ani ten nápad za moc stát nemusí.

Protože nápady? Ty má dneska každý.

No realizace? Kulhi. Kulhi.

Každopádně...

Všechno se dá koupit.

A často ani to ne. 

Teď jsme se totiž během posledních pár let ocitli v době, kdy pokud je člověk ochotný si to odsedět, zvládne sám skoro vše.

Jak to vím? Tož orientuju se.

A moje vlastní zkušenost opět hovoří za vše.

Protože my sami to tak máme.

Měli jsme. A i na to jsme hrdí.

Že nepotřebujeme milion zaměstnanců, pomocníků, rádoby specialistů. Za drahý kačky. Abychom si hráli na rádoby hogo fogo značky.

Nikdy jsme nepotřebovali. Jsme sami velmi pracovití a produktivní.

Vše jsme si tvrdě oddřeli.

Nikdo nám nic nedal. Naopak.

Protože kde jsme na to měli vzít?!

Začali jsme od 0.

I proto mě fascinuje, kam jsme to dopracovali.

Nemyslím teď nás (i když to taky).

Myslím společnost.

Takže jo. Teď stačí fakt málo. A najednou máš na světě značku, která na první pohled vypadá, jako by tady byla odjakživa.

Dokonalé barvy. Dokonalé logo. Dokonalá komunikace. Dokonalý příběh. Dokonalé příspěvky na Instagram a blogísek.

Stejně je to takové pořád jalové jakési...

Prostě to z toho podvědomě cítíš.

Autenticita frčí

I proto u nás mnozí oceňují tu vysokou míru obyčejnosti, lidskosti, autenticity a zároveň profesionality.

Tu jen tak nepotkáš. Važ si jí.

Má to svý důvody:

A) Ne každý je toho schopný.

B) Ne každý žije život tak barevný.

C) Ne každý má dar řeči a vyprávění.

D) Ne každý má kouzlo osobnosti.

E) Ne každý má přirozenou autoritu.

F) Ne každý umí tvořit příspěvky.

G) Ne každý zvládá mnoho různých věcí.

H) Ne každý má v pi*i.

To o nás mimochodem napsal jeden hater v reakci na náš tehdejší prodej na trzích. Prý máme s Radkem v p*ci. Tehdy mě to velmi urazilo a šokovalo. Nyní mě to těší. On naši podstatu totiž pochopil mnohem dřív.

Byl rozčilen, že naše značková moravská bio Hugo okurka na jaře, když se jí svítí a topí, stojí na stánku víc, než si umí vydělat v jeho práci.

Prohnal nás všemi možnými diskuzními fóry a FB skupinami.

To byly panečku fórky.

Přidaly se k němu totiž stejně slabomyslné vesnické husy. Ty gagaly!

A tak si tam všichni pěkně notovali.

Na Andrejku šly mrákoty.

Teď? Teď ji řeší stokrát víc a víš co? Je to tak.

Mám v p*ci. Vůbec mi to nevadí.

Cvik dělá majstra sebevědomí.

A zkušenost zase sebedůvěry.

Mohla bych pokračovati. Těmi důvody. Už je ti to jasný?

Jenže víš, co je na tom velmi zajímavý? Příběh značky si můžeš nechat napsat. Ale skutečnou historii si z palce nevycucáš.

Tu musíš prožít.

A přesně o tom ti chci dnes vyprávět.

Už máš udělaný kafe?

O nás. O Lont. A o více než dvaceti letech života, práce, zkušeností a rozhodnutí, které žádná reklamní agentura nedokáže vytvořit. Protože náš příběh nezačal ve chvíli, kdy vzniklo logo Lont in Town. Začal mnohem dřív.

My jsme si nejdřív nevybudovali značku. My jsme si vybudovali život

Když se dnes podíváš na Lont, vidíš krásně barevné ovoce, exotiku, krásnou neobvyklou zeleninku, načančané bedýnky, osobní výběr, rozvoz po republice a všechno, co se kolem toho postupně vytvořilo.

Možná vidíš hezké fotky, ctižádostivou vesnickou holku, náš web, Instagram a dvě osoby, které jezdí nakupovat ovoce a zeleninu pro své zákazníky.

Ale za tím vším je mnohem víc.

Přes dvacet let našeho života.

Práce na vesnici. Zahrady. Pole. Trhy. Ovoce. Zelenina. Lidé. Obchod. Každodenní rozhodování. Poznávání toho, co má skutečnou hodnotu a co se za ni pouze vydává.

Mnoho cest za zbožím a na trhy. Slzy. Zklamání. Pot. Krev.

Těžká fyzická a psychická každodenní letitá dřina. Často zbytečná.

Spousta odříkání. Vědomí své cesty.

Neochvějná víra. Odvaha.

Chůze přes překážky jako buldozer, co se ničeho nezalekne.

Ano. I to ze mě vytvořily mé zkušenosti.

Nikdy se nevzdávat. Nepoddávat se.

My Lonťáci jsme se k ovoci a zelenině nedostali tak, že bychom si jednoho dne sedli a začali hledat zajímavý podnikatelský segment. Tohle prostředí bylo součástí našeho života dávno předtím, než se z něj stal dnešní Lont.

A právě v tom vidím zásadní rozdíl.

My jsme nezačali podnikáním s tím, že bychom k němu potom hledali příběh.

My jsme měli příběh a z něj postupně vzniklo naše podnikání.

To se nedá vymyslet.

To se nedá uspěchat.

To se nedá napadnout.

To se nedá napodobit.

Mluví se o naivitě mládí

To k tématu taky patří. I k tématu minulosti.

Víc, než si možná myslíš.

Říká se: "Ale vždyť je to mládě, ta se teprve přiučí."

Nebo se omlouvají hříchy mládí.

Jenže za mě to tak není.

Dobrota, hrdost, osobnost, morálka, to v tobě buď je, nebo není.

Nic mezi tím.

Jsou věci, co se odpustit a zapomenout dají.

Ale jsou věci, co hamba by mi byla, mně se dít.

Mám v sobě puritánství, schopnost předvídat, sebereflexi.

Takže ne. Nikdy jsem se nevymlouvala.

Ani na mládí. Ani na blbost. Ani na nevědění.

Vlastně ani nebylo moc potřeba.

Víš co mě vždy hřeje na srdci? Že na mě nikdo nic nevyšťourá, může se klidně snažit.

Jak osvěžující v době, kdy se uctívají rozhoďnožky.

Proč o tom mluvím?

Protože já na svou cestu za štěstím nastoupila poměrně záhy.

A třeba s prodejem mám zkušenosti delší než 20 let. Věřila bys?

Prodávám už od základky

Už v 5ti letech mě táta postavil k hlavní silnici u nás v Hustopečích.

Prodávala jsem měruňky.

Vy úchyláci!

Po bednách. Žádný 3 kousky jak je teď módní.

Prostě lidi zastavili, hodili to do auta a jeli.

Naštěstí mě, takovou číču, si neodvezli.
Co by tak se mnou asi dělali?!

Teď už bych se ale bála, takhle děcko nechati.

Úplně jsem na tady tu mou historii zapomněla.

Přitom je to tak milý.

Taky jsme trhali ovoce na naší zahradě ve velkým a vozili to do místní výkupny.

Jó to byly aspoň časy.

Děcka nedostávala kapesný.

Ani za úklid celé domácnosti. Ani za občasnou, avšak pravidelnou práci, co vyžadovala hodně (z)odpovědnosti.

Dostali jsme za to almužnu. Drobný.
Za ty meruňky.

A to jsme se snažili.

Fingovali jsme ty zelený.

Ty šly hezky dolů a nahoru červený.

Taky jsem zarábala ve stánku. 

Ve 14ti jsem vedla 2 novinový stánky.

Od té doby miluju čtení.

A od doby, kdy jsem zjistila, že si z mé krásy na zadek fakt nikdo nesedne (možná tak ti scouti, co mě všude zastavovali), tak i sebevzdělání.

Jistě ti již došlo, že vše se vším souvisí.

V mým životě určitě, to je jasný.

Některé věci tě nenaučí žádná vysoká škola. Ani deset online marketingových kurzů

Víš, co mě za ta léta naučilo nejvíc?

Dívat se.

Pozorovat.

Porovnávat.

Ptát se.

Snažit se.

Zkoušet různé cesty.

A především přemýšlet vlastní hlavou.

Postupně se učíš rozeznat, co je kvalitní a co se jen hezky tváří.

Co má morálku a co si jen věří.

Zjišťuješ, že drahá věc nemusí být dobrá.

Že krásná fotografie ještě neznamená kvalitní produkt. A že ten, kdo o své práci nejhlasitěji vypráví, ji nemusí dělat nejlépe.

Právě v kontrastu s mou dlouhou cestou a s prací, kterou jsem postupně odvedla, abys viděla to, co teď na internetu vidíš, vnímám, jaká je to zprofanovaná bída.

Milionářem přes noc.

Influencerka, co zarábá, přitom se ani nesnaží moc. Je to často sketa.

Značka, co líbivě vypadá. Prezentace, to je sviňa.

To vše nutí mnoho lidí o sobě pochybovat.

Mně to naopak přijde jako úsměvná hra.

Hra na dokonalost. Jednoduchej život.

Mně naopak ta složitost, ze které jsem postupně křesala jednoduchost... Ta kulatá 0, ze které jsem postupně budovala imperium, ta mě dojímá k slzám. Ta moje houževnatost. Nezdolnost. Víra. Ochota makat a sa nevzdávat.

To dnešní lidé na cestě k úspěchu úplně míjí.

Myslí si, že často stačí něco fakeového, že zapnou reklamy a ono to poběží samo.

Jenže v praxi to funguje tak, že roky dřeš zadarmo.

Koukáš, jak vám mizí peníze z Meta účtu naprázdno.

Žádné objednávky. Jen statisíce manko.

Nevidíš tu vysněnou realitu zatím zhmotněnou.

To tě ale nezastaví. Nesmí.

Prostě jdeš. Věříš. Snažíš se. Nic jiného ti totiž v určité fázi nezbyde. Jsi příliš daleko na to, aby ses vracela, nebo abys přešlapovala, takže vsadíš vše na jednu kartu a doufáš.

Proto ano.

Teď může být úspěšnej každej. Ale je?

No není. Proč?

To už nechám pro tvou fantazii.

Schválně mi napiš, co si o tom myslíš.

Ani 20 let zkušeností tě nemusí zachránit

Když se rozhodneš s*ačky v něco dobrého přetavit.

Lont in Town vznikl z donucení.

Kdybych se bývala byla nedostala do situace, ve které jsem tehdy byla, možná bych se dalších 20 let odhodlávala. Nic by mě totiž nedonutilo jednat. Byznys mi vzkvétal. Já byla šťastná. A to vadilo.

Pohodlí tě obvykle nedonutí jednat.

Něco měnit.

Chtít z něčeho tradičního moderní službu vybudovat.

Však proč, když to fachá.

Z toho mi vyplývá:

Všechno zlé je pro něco dobré.

Online funguje jinak než offline.

V mnoha ohledech přesně opačně.

Takže zatímco v reálném prodeji jsem fakt válela, v onlinu, kde jsem se ocitla přes noc, jsem totálně propadala.

Jen si to představ.

Přes noc přijít o všechny ty roky zkušností. Některé posloužily. No jiné jsem si musela zase pracně tvořit. Bojovala jsem o každou mini zakázku (to je mimochodem cesta do pekla, už to nedělám, učím se rychle). Utápěla jsem se v žalu. Přišla jsem o svou identitu. Hledala jsem novou cestu.

A teď si vem, že jsem budovala firmu Lont in Town od základů v mým nejhorším životním času. Ale díky Bohu za to!

Toto mě totiž drželo nad vodou.

Mám obrovský smysl pro zodpovědnost a dotahování předsevzaných úkolů. Zároveň mě to však v té mé situaci pochopitelně ale i tížilo.

Vidíš? Dualita.

Dobro vs. zlo.

Naděje vs. temnota.

Láska vs. nenávist.

Odvaha vs. zklamání.

Pracovitost vs. vyhoření.

Snaha vs. podpásovky.

V jednu chvíli se člověk dokáže zmítat mezi největšími životními s*ačkami a zároveň plout na obláčku omámen euforií.

Občas už mi studna zvaná účetní zůstatek vysychala.

Mně! Která si vše vždy pečlivě hlídala. Šetřila. Na horší časy myslela.

Kolikrát už jsem pomyslně vyčerpala všechny možnosti, co dělat.

A když jsem si myslela, že už to nemůže být horší, přišla z nenadání zase nějaká podivná platba. Třeba si stát po 3 letech vzpomněl, že ve své nemovitosti podnikám a chtěl další výpalné. Rozuměj daň na daň.

Jestli se v tom vůbec nevyznáš, tak zde je malá vsuvka.

Chodíš do práce. Vyděláváš. Odpíráš si od hu*y. Odkládáš.

Zisk zdaníš.

Za zdaněné peníze si koupíš nemovitost

Nemovitost, za kterou někdo zaplatil daň.

Postavil ji z již několikrát zdaněných peněz.

A když ji prodal, zase platil daň.

Z nemovitosti každý rok odvádíš daň.

Díky nemovitosti podnikáš. Vyděláváš. Zase platíš daň.

Teď se ani nebavme o všech možných pojistkách a nákladech na to, abys v té nemovitosti vůbec mohl podnikat.

No a pak si někdo vzpomene, že v té nemovitosti podnikáš a zavolá ti, že jsi neplatič.

Přitom měsíc předtím jsi ale zrovna byla na finančáku právě z důvodu placení daně z nemovitosti, kde jsi ty kompetentní osůbky požádala, aby ti daň řádně vyměřili. Právě proto, aby nebyly nějaké nepřístojnosti.

Kocourkov. Gaunýrkov. Kanclíkov.

Byla to krušná doba

Byla jsem vděčná za každého nového či vracejícího se zákazníka.

Teprve teď, po 2 letech v onlinu, pokládám naši situaci za poměrně stabilizovanou.

Něco jde vidět. Musí být.

Bez toho to v onlinu fakt nejde.

A kdo je s námi od začátku, určitě vnímá i náš osobnostní a firemní přerod, protože my se vyvíjíme, nestagnujeme. A tak by to mělo být.

Ale ta miliarda dalších věcí stejně vidět nejde a nikdy nepůjde, takže zatímco ty žiješ v bláhové představě, vypadá to přece tak jednoduše a samozřejmě, mě právě ta moje dlouhá cesta posiluje, to vědomí, kolik už jsem toho zvládla.

Kolik jednotlivých úkolů už jsem odškrtla, přičemž neudělat jeden, nemohla bych dělat druhej, protože vše je provázané a často to navazuje na sebe.

A to mi nikdo neodpárá.

Jsem holka šikovná.

Naučíš se ale krom umění prokouknout lidi a situace také něco mnohem podstatnějšího.

Říkat ne.

Ne lidem.

Ne zboží.

Ne příležitostem.

Ne zákazníkům.

Ne podrazům.

A to jsou dovednosti, které podle mě spousta podnikatelů nikdy pořádně nezíská.

Jsem přešťastná za vše, co jsem zažila!

Za ty tvrdé lekce.

Aspoň o mně teď nikdo nemůže říct, že jsem sněhová vločka.

Udělalo to ze mě tvrďáka.

Ale neboj. Jsem pořád i velkej lidumil, blázen, člověk, co se pořád raduje z drobných úspěchů a bezproblémovýho obyčejnýho klidnýho dne.

Zažila jsem takové s*ačky. No jéje.

Že teď už se mnou málokdo kvalitně vyje*e.

A když, je to důkaz čeho?

No že se Andrejka pořád směje.

Pořád důvěřuje.

A to je teda asi můj největší úspěch.

Že jsem zůstala dobrým člověkem.

Ale zpátky k NE a Lont cestě

My dnes dokážeme přijet do skladu přeplněného od podlahy ke stropu zbožím, prohlédnout si nabídku a nekoupit nic.

Ne proto, že bychom to neuměli prodat.

Ale proto, že bychom takové zboží nechtěli vzít ani sobě domů.

Přitom pozor!

Tomu zboží často objektivně nic není.

Jen to není Lont - rozumíš?

Někdy jedeme z nákupu s prázdnou.

Z obchodního hlediska je to nepříjemné.

Věnovala jsi tomu čas, peníze, cestu a nakonec nemáš co nabídnout.

Jenže z dlouhodobého hlediska tím chráníš něco mnohem cennějšího než jednu nekompletní objednávku.

Svoje jméno.

A to je přesně ta věc, kterou si buduješ roky, ale pokazit ji můžeš během jediného dne.

Od trhů k Lontu. A od Lontu dál

Na naší cestě mě fascinuje jedna věc. Jak se postupně proměňovalo to, co děláme, aniž by se muselo změnit to, na čem nám záleží.

Trhy a jejich prostředí tě naučí hodně.

O lidech. O obchodování. O sobě. O tom druhém. O důvěře.

O tom, že zákazník není jen číslo v tabulce.

Poznáš tam lidi, kteří vědí přesně, co chtějí.

I ty, kteří se potřebují nejdřív zeptat, ochutnat, poradit nebo se pohádat.

A poznáš také rozdíl mezi člověkem, který chce jen něco prodat, a tím, který chce, aby se k němu lidé dlouhodobě vraceli.

Právě ten druhý přístup nám byl vždycky bližší.

Časem se změnily naše možnosti, rozsah nabídky i způsob, jakým se ovoce a zelenina dostává k zákazníkům.

Dřív jsme hodně odebírali od moravských vesnických malinkatých producentů.

Takže třeba naše nabídka květáku mohla být složena i ze 6ti různých dodavatelů. Nebo meruňky, i ty jsme mívali od více dodavatelů.

To už se nevrátí, tyto časy...

O tom si můžeme říct někdy jindy. Je to zajímavý.

Hodně jsme si dřív i na prodej pěstovali vlastní zboží.

Dnes osobně vybíráme hlavně v zahraničí. Jezdíme za konkrétní kvalitou, hledáme zajímavé odrůdy, sezonní speciality, výjimečné chutě a ty nejkrásnější kusy.

Vybíráme mango, citrusy, exotické ovoce, zeleninu i věci, kolem kterých by člověk v běžném obchodě ne jen prošel, možná by je ani nikde neviděl.

Připravujeme bedýnky podle potřeb konkrétních domácností a vozíme je lidem napříč republikou.

Ale podstata zůstává stejná.

Nechceme ti prodat všechno, co se dá sehnat. Chceme ti vybrat to, co podle nás stojí za to.

A to je rozdíl.

Říká se tomu kurátorství.

Vášeň. Cit pro práci. Snaha dodávat to nejlepší.

Lont se postupně z naší každodenní práce proměňuje v něco většího.

Ve značku, která má ambici být známá po celé republice.

Ale nechci, aby při tom ztratila svůj původ.

Protože právě v něm je její největší hodnota.

Dnes vznikají značky kvůli byznysu. My jsme byznys vybudovali kolem toho, čím žijeme

Abych byla spravedlivá, není vůbec nic špatného na tom, když někdo založí značku s jasným podnikatelským plánem. Vůbec ne.

Podnikání má přece vydělávat. I to naše.

A dobrý podnikatelský nápad může vyrůst ve velmi kvalitní firmu.

Jenže někdy mám pocit, že se pořadí věcí úplně obrátilo.

Nejdřív se hledá, co se dobře prodává.

Potom se vytvoří značka.

A nakonec se k ní hledá autenticita.

Nějaký příběh o vášni, tradici, poctivosti a lásce k řemeslu.

Protože přesně taková slova dnes zákazníci rádi slyší.

Jenže já se vždycky ptám:

Co z toho by zůstalo, kdyby na chvíli přestaly fungovat reklamy?

Kdo za tou značkou skutečně stojí?

Co ti lidé umějí?

Co prožili?

Jaké mají zkušenosti?

O co jim vlastně jde?

A dělali by alespoň něco z toho, co dělají dnes, i kdyby to nemohli každý den ukazovat na Instagramu?

Podnikali by vůbec, kdyby to nešlo jen online, tzv. z pláže, jak se dnes říká moderně?

Sláva info produktům!

My například práci na zahradě skoro neukazujeme.

Víš proč?

Protože je pro nás tak samozřejmá, že nás často ani nenapadne o ní vyprávět.

Není to atrakce připravená pro sociální sítě.

Je to normální součást našeho života.

Od mala.

A možná právě proto mi někdy připadá úsměvné, když se z úplně obyčejných venkovských činností stávají velkolepé marketingové události. Pohádky o farmaření.

Neodsuzuji to.

Jen v tom vidím ten rozdíl mezi tím, když něco děláš, protože je to tvůj život, a tím, když z toho vytváříš obraz pro druhé nebo byznys, který ale nejde z tebe.

Mám pocit, že staří farmáři často za moc nestojí (čest výjimkám) a ti novodobí si jen na něco hrají. Muví o soběstačnosti. O nedostatku. O tom, jak je to náročný.

No jo. To ti, když tě na sen o vesnickém životě lákali, neřekli.

Holt byznys není pro slabý. Kor byznys postaven kolem farmaření.

Respekt se nekupuje. Respekt se skládá z maličkostí

Za těch více než dvacet let jsem pochopila ještě jednu důležitou věc.

Respekt není něco, co si sama přidělíš.

Nemůžeš o sobě prohlásit, že jsi respektovaná, a tím se jí stát.

Respekt ti musí dát druzí.

A nejlépe ti ho dají tehdy, když vidí, že se na tebe mohou dlouhodobě spolehnout.

Že tvoje slovo platí.

Že když něco slíbíš, snažíš se to splnit.

Že se za kvalitu neschováváš jen ve chvíli, kdy se ti to obchodně hodí.

A že když se něco nepovede, neuděláš z toho zákazníkův problém.

Samozřejmě že jsme za ta léta neudělali všechno dokonale. Ale snažili jsme se.

Podnikání je plné rozhodnutí, ze kterých se učíš. V tom lepším případě. A někdy se rozhodneš dobře, jindy špatně. To je logické.

Důležité je mít nadpoloviční většinu správně.

Ale právě ty zkušenosti tě postupně formují.

Díky nim už nepotřebuješ každému dokazovat, co umíš.

Prostě to děláš.

A lidé si časem všimnou.

Pověst totiž nevzniká z toho, co o sobě říkáš. Vzniká z toho, co o tobě mohou z vlastní zkušenosti říct ostatní.

To, že pověst ti chcou často zničit, to sem netahejme. O tom třeba zase jindy.

Naše nynější největší výhoda není ovoce.
Je to všechno to, co přišlo před ním.

Tohle je možná myšlenka, kterou si dnes chci sama připomenout.

Když se někdo rozhodne začít prodávat prémiové ovoce a zeleninu, může si pronajmout sklad.

Může si najít dodavatele.

Dokonce dodavatele, co mu to vše dovezou pod nos.

Může si koupit hezké obaly.

Může nabídnout exotické mango, ananasy nebo citrusy.

A pokud má dostatek peněz, může vybudovat velmi podobně vypadající nabídku.

Ovoce koneckonců nemáme patentované, ačkoli my se vždy něco jiného vozit snažíme právě proto, aby to nebylo tak snadno okopírovatelné.

Faktem je, že v posledních letech se kdekdo ohání exotickým importem.

Přijde nám to úsměvné.

Víme, z čeho to plyne.

Jeden se shlídne v druhém.

Tak podnikání obvykle funguje.

To bylo už na trhu jasné.

Přivezli jste za komárů hokkaida dýně a další měsíc už je měl i ten, co se nikdy neorientoval svým rozumem. Chápeš?

Kopírky byly, jsou a budou.

Opovrhuji jimi.

Něco jiného je inspirace. Ale doslovná kopie? Podpásovky?

Brrrr. Když si vzpomenu na ty ubohé existence na trhu, je mi špatně.

Jenže...

Naše Lonťácké podnikání je diamterálně odlišné.

Logicky.

Protože taky úplně jinak smýšlíme a žijeme.

Vyvinuli jsme se.

Proto je možné napodobit byznys model.

Ale není možné napodobit Lonťáky.

To je vyloučené.

Nikdo si nedokáže koupit našich více než dvacet let zkušeností.

Nemůže si koupit naše oči, kterými se na naše zboží díváme.

Nemůže si koupit všechna rozhodnutí, díky kterým dnes víme, co hledáme.

Nemůže si koupit vztahy, které jsme si postupně vybudovali.

Nemůže si najmout tak oddané pracanty.

Nemůže vyznávat přesně ty stejné hodnoty, které vyznáváme společně s našimi vracejícími se zákazníky.

Nemůže objevit všechny ty speciální dodavatele, očím veřejnosti skryté.

Ani naši společnou cestu.

A hlavně nemůže zpětně odžít život, ze kterého Lont vznikl.

Právě proto naše skutečná konkurenční výhoda neleží v jedné bedýnce.

Leží v lidech, kteří zboží do ní vybírají.

To samozřejmě není záruka, že budeme vždycky nejlepší.

Nikdo není.

Je to ale důvod, proč naše práce není jednoduše zaměnitelná.

A proč na tom, kdo za značkou stojí, tolik záleží.

Tradice? To přece není jen rodinná firma z roku 1895

Když se řekne tradice, možná si představíš starý statek, několik generací jedné rodiny nebo zažloutlou fotografii pradědečka před obchodem.

Jenže tradice přece nemusí začínat tehdy.

Třeba před sto lety.

Někde začíná právě teď.

Někdo musí být tou první generací, která něco vybuduje.

Která nastaví hodnoty.

Která vytvoří způsob práce, k němuž se ostatní budou jednou vracet.

A já mám ráda představu, že přesně tohle děláme.

Že Lont není jen obchod na dnešní objednávky.

Že postupně budujeme něco, co nás může přesáhnout. Něco, co si lidé spojí nejen s krásným ovocem, ale také s určitým přístupem k životu, práci, kvalitě, vztahům, zákazníkům a důvěře.

Chtěla bych, aby jednou všichni věděli, co je Lont.

Aby to jméno samo o sobě neslo určité očekávání.

Že když něco vybereme my, někdo nad tím skutečně přemýšlel.

Že za tou bedýnkou není anonymní expedice, ale konkrétní lidé se svým jménem, přesným postupem a odpovědností.

A aby bylo zřejmé, že jsme si tu pověst nevymysleli.

Že jsme si ji odpracovali.

Dvacet let je dlouhá doba

Ale mně připadá, že jsme teprve začali.

Divné, v kontrastu s tím, jací jsme.

Totiž, velmi učenliví a rychlí.

Víš jak to myslím? Prostě že už jsme té práce hodně odvedli.

Už jsme toho hodně vyzkoušeli. To vše je ku prospěchu věci.

Někdy je ale zvláštní ohlédnout se a uvědomit si, kolik let už má člověk za sebou.

Kolik věcí se změnilo.

Kolik lidí prošlo naším životem.

Na kolika místech už jsme prodávali.

Koho jsme obsluhovali.

Wow. To byli zajímaví lidi.

Mnoho z nich jistě obdivuješ od své obrazovky. No my jsme si potykali, hihi.

I díky nim jsem se posunula ve vědomí.

Naučila jsem se vidět svou hodnotu

A to i díky porovnání s jinými.

Trochu paradoxní, ale vysvětlím.

Víš, dřív jsem se cítila jako někdo míň. Když jsem viděla všechny ty načančaný ženy s Vuittonkami, zatímco já se na trhu plahočila celá zpocená a uřícená, ve snaze se zajistit.

Ale uvědomila jsem si, že jsem srovnávala nesrovnatelné věci.

Je snadné vypadat jako dáma, když tě nikdo nevidí při práci.

Já se kdysi styděla za špinavé ruce a oblečení před ženami s drahými kabelkami, které jsem obsluhovala. Dnes už vím, že právě špinavé ruce jsou znakem toho, že něco děláš.

Taky vím, že to, jak kdo vypadá, nevypovídá nic o jeho charakteru nebo o tom, jak moc se snaží nebo jak moc to má těžký.

To, že ony byly upravené, neznamená, že by nepracovaly nebo nic nedokázaly.

Stejně jako moje krásné, leč špinavé oblečení neznamenalo, že bych byla neúspěšná.

Kdysi jsem si připadala méněcenná, protože jsem viděla jejich luxus, ale ne svou hodnotu. A hodnota je právě to, co jsem se ve svém životě naučila hledat a oceňovat.

Ale právě na té mojí cestě, a to právě i po zkušenostech s těmi, které jsem dřív obdivovala zpovzdálí, jsem si uvědomila mnohé věci.

Přinejmenším to, že to jsou taky jen lidi.

Se všemi klady i zápory.

A často jsou zlí, amorální, vyčůraní, neprofesionální a jen se třeba umně tváří na kamery. Říkají líbivý věci. Snaží se okouzlit masy. Jsou falešní. Nedělají dobře svou práci. Nejsou to dobří lidi.

Jo, zažila jsem často vystřízlivění.

A tak mě fascinuje až dojímá, kolik zkušeností, setkání, nákupů, rozhodnutí a cest se muselo poskládat, aby dnes existovalo to, čemu říkáme tak vznešeně - Lont in Town.

A přesto mám pocit, že jsme pořád na začátku něčeho většího.

Nezačínáme od nuly.

To je důležité.

Máme za sebou roky práce a zkušeností, které žádný nově vzniklý projekt nemůže přeskočit jen proto, že má větší reklamní rozpočet.

Zároveň ale nemáme nic zaručeného.

Ani dvacet let zkušeností ti nezajistí úspěch na dalších dvacet let.

Musíš se dál učit. Přemýšlet. Zlepšovat. A občas připustit, že to, co fungovalo včera, už zítra stačit nemusí.

Tradice pro mě totiž neznamená dělat všechno pořád stejně. Znamená nezapomenout, proč to děláš.

A přesně to si chci uchovat.

Ať už bude jednou Lont rozvážet padesát bedýnek denně.

Ať už budeme známí ve více městech, nebo po celé republice.

Chci, aby za tím jménem pořád bylo poznat, kdo jsme.

Andrea a Radek.

Dva lidé, kteří si jednoho dne nevymysleli hezkou značku.

Ale kteří postupně dali jméno něčemu, čím už dávno žili.

Když to teď píšu, zdá se mi to dojemný.

A víš, co je na tom všem pro mě nejkrásnější?

Že ten nejcennější kus našeho podnikání nemáme ve skladu.

Nemáme ho na webu.

A nedá se ani zabalit do fuchsiové krabice.

Je to naše cesta.

Přes dvacet let života, práce, zkušeností a rozhodnutí, ze kterých Lont vyrostl.

A to nám nikdy nikdo nevezme.

To nikdo neokopíruje.

Protože některé věci si prostě musíš odžít.


🍐 Lont in Town

Andrea & Radek

Ovoce, které ti změní náladu.

A lidé, kteří za ním stojí.

Share