Celé to začalo jedním cizím příspěvkem

Nedávno jsem si na Instagramu pustila jakési náhodné video bez zvuku, které na mě vyskočilo. Vědělo proč. Haha.

Působilo to na mě jako výstup rozčileného kluka s nesympatickými grimasami.

Zkoušela jsem chvíli pochopit o co jde. Nevím proč, ale zaujalo mě to.

Zapnula jsem zvuk a zjistila, že jde o ironickou ženu, která si dělá legraci.

Takže rozčilená žena v přeneseném slova smyslu. Aha.

Autorka, jakožto mladá máma, si zrovna nevybíravě utahovala z žen, které podle jejího pohledu zvládají víc než ona sama. Z těch, které toho stihnou víc, dokážou toho víc, a vedle kterých se člověk může začít cítit trochu méně schopný. Nebo pěkný. Možná obojí. Kdo ví.

Jinými slovy - ironicky a povýšenecky kritizovala ženy, které v něčem předčí její vlastní možnosti. Jiné matky. A to je paradoxně často známka slabosti.

Celkový kontext neznám, ať jsem férová.
Ale zaujalo mě to. A naštvalo.

Nemám ráda, když se lidi navzájem posuzují, protože nikdy nevíme druhého výchozí bod, aktuální možnosti a jiné okolnosti, které na jeho výkon samozřejmě mohou mít vliv.

A doslova nesnáším, když žena shazuje ženu.

To je vrchol.

Vrchol ubohosti.

Kdo jiný by se měl podporovat, sakra??!

Nesnážím posuzování

Nesnáším to o to víc, že já jsem vždy posuzována z různých důvodů byla.

Vlastní rodinou. Spolužáky. Lidmi na stejné lodi - kolegy trhovci. Okolím.

Inu - každý měl své vlastní důvody.

Teď už je umím analyzovat všechny a koukat na ně s velkou mírou pochopení.

Ale natrápila jsem se tím dřív. Aby ne! Když celý svět stál jakoby proti mně.

Přitom teď už vím, že jsem v tom byla nevinně. To jen oni měli nezpracovaná traumata, nedovyvinuté osobnosti a myšky své.

No... kdo na to nepřijde, s tím se to táhne.

Ale já jsem byla vždy děvče seberozvojové.

I proto jsem se naučila umět v sobě zmobilizovat všechny síly a být obecně téměř dokonalá. Naučila jsem se nechybovat. Protože ta potupa by pro mě nakonec byla horší než vzdychat. Přiznat, že na něco nemám. Že už nemůžu. Nebo že mě jen bolí hlava.

Naučila jsem se být silná

A to nakonec jen díky těm, co mě kdysi tak tvrdě posuzovali.

A protože tedy vím, že to jde, nechybovat, být dokonalá a jít si za svým cílem, nemám k výmluvám druhých moc slitování. Ano. Občas umím být i velmi tvrdá.

Na jednu stranu zvládnu vše, ale na stranu druhou - za jakou cenu?

Cena je taková, že jsem na světě sama.

Nakonec je to za mě ale lepší varianta než být slabá a oblíbená.

Takže z nouze ctnost - jen co je pravda.

Jak jistě chápete, žít uspokojivý život není sranda.

Svůj k svému - to se říkává

Ačkoli zřetelně vnímám, že do ženských kruhů obvykle nepatřím, zkrátka se tam cítím nesvá a nevítaná, a ačkoli jsem předem věděla, co způsobím, tedy jaká reakce bude následovat, okomentovala jsem daný příspěvek ve smyslu svého prvního dojmu z videa bez zvuku a to, jak se po zapnutí zvuku změnil.

Sranda.

Jo. Občas mám podobné přihlouplé nápady.

Možná dětinské. Možná sebedestruktivní.

A možná že objevné. Pro všechny strany.

Možná od každého kousek.

Jelikož umím lidi předvídat, stalo se to, co jsem čekala

Strhla se debata, která mě nakonec zaujala mnohem víc než samotné video.

Některé ženy z řad sledujících onu autorku videa, se totiž pustily do mě.

Přišla reakce, která už se netýkala jen mého komentáře. Začala se týkat mě. Mé osobnosti. Mých hodnot. Mého podnikání. Toho, jak se prezentuji a jestli mám vůbec právo mluvit o vědomém přístupu k životu, když prodávám luxusní ovoce jako šperk.

Z jednoho komentáře se najednou stal podklad pro hodnocení celého člověka.

A tak jsem začala přemýšlet.

Říkala jsem si: Počkat. Vždyť právě tohle je ono!

Kolik sekund potřebujeme k odsouzení celého života?

Vždyť ten příspěvek přece ironicky zpracovává téma žen, které něco zvládají lépe než jeho autorka.

A ženy v komentářích pak začnou soudit další ženu, aniž se vůbec zastaví nad tím, co skutečně napsala. Spíš chtějí mít záminku si od své frustrace taky trochu ulevit. Jako by tedy vůbec nepochopily obsah. Spravedlivé vyznění se nesnažily hledat. 

Ale narovinu - nikdo přece není povinen všem jen přitakat a sluníčkově se usmívat. Každý má právo cítit k někomu sympatie či antipatie.

Mám za to, že říci slušnou formou svůj názor bývávalo jedním ze znaků osobních svobod. To, že ne vždy je nutné svůj názor říkat nahlas, sem teď netahejme.

Já se tím obvykle řídím. Asi tak z 99 %.

Něco se mi nelíbí? Nekomentuju. Jdu dál.

Něco se mi líbí? Chválím jako o závod.

A dbám na jedno - nikdy jen tak druhým nepřitakám.

Přemýšlím sama za sebe. Porovnávám se svou zkušeností a snažím se to prohnat přes svůj pověstný selský rozum.

V tomto případě jsem ale cítila potřebu autorku onoho článku popíchnout.

Přiznávám. Jsem strašná pokušitelka.

Jenže někdy se to nepotká

Ne každý rozumí černému humoru. ne každý je schopen vidět dál než na špičku svého nosu. Ne každý umí porozumět názoru nebo osobnímu pohledu druhého, byť jen trošičku. 

A někdy zase jo

Tady jsem tedy spíš ale měla pocit, že si daná komunita sestávající z frustrovaných žen ráda do někoho kopne. Jen tak. Protože se to zrovna naskýtá.

Zvlášť když si mohou otevřít dané osoby Instagramový profil a zjistit tak, že je vlastně jednou z těch, které se jako komunita vysmívají.

Schopnou ženou.

Ano. Možná i proto, že si o to autorka komentáře tak trochu říká. To jsou holt ty mý občasný pokušitelský móresy. Beru to na bedra svý. Haha.

Přijde mi, že věc se má totiž tak, že určité komunity za sebou v online prostoru často až dojemně pevně stojí, ačkoli setkat se tváří v tvář, možná by jen ztěží hledaly společná témata.

Vzniká tak krásný paradox:

Ty ženy kritizují jinou ženu. A přitom si vůbec nevšimnou, že právě předvádějí přesně ten mechanismus, který kritizují a o který vlastně jde i v původním příspěvku.

Žena, která buduje něco svého, je vidět, má vlastní názor, podniká a vystupuje sebevědomě, může být pod drobnohledem, pod kterým by jinému prošlo desetkrát tolik.

Jako by se nám uzavíral kruh

Víš, co je na tom nejzajímavější?

Že každá z těch žen, co do mě jely, mohla být přesvědčená, jak dobře situaci prokoukla. Jak přesně odhadla charakter člověka na druhé straně obrazovky.

Jak správně odhalila jeho údajné pokrytectví.

Moje pokrytectví.

Přitom stačilo tak málo. Přečíst komentář. Pochopit jeho obsah. Připustit, že první dojem nemusí být správný.

Ale to už není tak vzrušující jako někoho rychle zařadit. Odsoudit. Spojit se proti někomu. Však v jednotě je síla. Tak se to přece říká.

Je zvláštní, jak málo nám někdy stačí

Jeden komentář. Jedna věta. Jeden nešťastně pochopený vtip.

Jeden okamžik, kdy se netrefíme do tónu, kontextu nebo očekávání druhého člověka.

A hotovo.

Už nejsme člověk, který se někdy splete, něco špatně pochopí nebo má jiný pohled. Jsme pokrytci. Narcisté. Špatní lidé. A pokud podnikáme, přidá se ještě naše značka, zákazníci a všechno to, co jsme roky tak pracně budovali.

Jako by jediná věta dokázala zpětně vymazat tisíce jiných.

Přitom se jako lidi vůbec neznáme!

Nevíme, kolikrát ten druhý někomu pomohl, aniž o tom mluvil. Kolikrát se zachoval slušně, přestože nemusel. Kolik času, peněz, energie a vlastního pohodlí věnoval něčemu, co mu nepřineslo žádné uznání. Neznáme jeho historii, jeho chyby, jeho vývoj ani to, co všechno se musel naučit. A co musel překonat.

Vidíme výsek. A s jistotou soudíme celek.

Největší problém není, že se někdy spleteme v úsudku. Problém je, když si svou první domněnku zamilujeme natolik, že už nemáme zájem ji opravit.

Dobro se nepočítá. Chyba se vystavuje na náměstí

Představ si člověka, který se celý život snaží být slušný. Pomáhá, tvrdě pracuje, drží slovo, stará se o své blízké, buduje něco vlastního. Nemusí být dokonalý. Nikdo není. Ale v součtu jeho života převažuje dobro, poctivost a snaha dělat věci správně.

Tohle všechno se děje potichu.

Nikdo každý večer nevypisuje seznam jeho dobrých skutků.

Nikdo mu pod příspěvky nepřipomíná všechny situace, ve kterých se zachoval férově. Nikdo mu nevystaví veřejnou nástěnku cti za tisíc drobných rozhodnutí, která udělal správně, když se nikdo nedíval.

Pak ale jednou něco řekne neobratně. Udělá malou chybu.
Někoho se dotkne, třeba i nechtěně.

A najednou se najde dost lidí, kteří jsou
ochotni vysvětlit mu, jaký je doopravdy!

Doopravdy?

Podle čeho? Podle jedné věty?

Nebuďte směšní.

Kde byli všichni ti soudci během těch let, kdy ten člověk dělal stovky dobrých věcí? Proč se jeho charakter začal tak důkladně zkoumat právě ve chvíli, kdy se objevil důvod ho kritizovat?

A proč máme někdy větší chuť člověka veřejně odhalovat než mu skutečně porozumět? Možná proto, že dobro není tak atraktivní příběh jako pád.

A možná také proto, že odsoudit někoho je mnohem jednodušší než připustit, že svět není rozdělený na bezchybné hrdiny a jednoznačné padouchy.

A potom jsou tu lidé, kterým projde skoro všechno

Tohle je paradox, který mě fascinuje snad ještě víc.

Určitě všichni známe lidi, kteří mají za sebou jeden útočný, ponižující nebo primitivní komentář za druhým. Ne jeden nešťastný výrok. Ne jednu chybu vytrženou z kontextu. Celý opakující se vzorec chování!

A přesto jim to prochází. Nikdo to neřeší.

Někdy jsou oblíbení.

Někdy mají peníze, moc nebo postavení.

Někdy jsou natolik hlasití, že se jim ostatní raději vyhnou.

A někdy prostě nezapadají do představy člověka, od kterého společnost očekává, že bude vždycky příjemný, kultivovaný a reprezentativní.

Pak si položme otázku: Posuzujeme skutečně charakter? Nebo jen to, jak moc nám konkrétní člověk ne/vyhovuje?

Když je někdo dlouhodobě útočný, podlý, manipulativní, zlý, označíme ho prostě za člověka, který si nebere servítky.

Když se ozve žena, která podniká, je vidět a prezentuje svou práci a své názory sebevědomě, může být najednou arogantní, falešná nebo pokrytecká.

Když je jeden člověk ostrý, je autentický.
Když je ostrá druhá, je nesnesitelná.

Když někdo úspěšný udělá chybu, může se z ní stát důkaz, že si svůj úspěch nezaslouží. U někoho jiného je to jen další historka, kterou za týden nikdo neřeší.

Samozřejmě, neplatí to vždy a pro každého.

A ne každá kritika ženy je automaticky projevem sexismu.

Bylo by příliš snadné vysvětlit si každou nepříjemnou reakci druhého tím, že nám něco závidí.

Ale stálo by za to všimnout si, zda na všechny skutečně používáme stejný metr.

Protože někdy nehodnotíme jen to, co člověk udělal.
Hodnotíme také to, kdo si podle nás smí dovolit to udělat.

Žena, která něco buduje, musí být nejen dobrá. Musí také dostatečně vypadat jako dobrý člověk

A tady se dostávám k něčemu, co jako podnikající žena vnímám velmi citlivě.

Můžeš roky budovat značku. Přemýšlet o kvalitě, zákaznících, službě, cenách, komunikaci a o tom, jak dělat věci lépe.

Můžeš se snažit přistupovat k lidem poctivě a dávat si záležet na každé objednávce.

Jenže lidé tě často nepoznávají prostřednictvím stovek běžných rozhodnutí, která každý den děláš. Poznávají tě prostřednictvím několika sekund vytržených z kontextu na obrazovce.

A do těch několika sekund si promítnou vlastní představy o tom, jak bys měla vypadat, mluvit, podnikat, reagovat a přemýšlet.

Když prodáváš luxusní ovoce a mluvíš o něm jako o šperku, můžeš být pro jednoho člověka někdo, kdo dává obyčejným věcem výjimečnou hodnotu. Pro jiného jsi někdo, kdo si hraje na něco víc.

Když mluvíš o hodnotách, očekává se od tebe možná větší morální bezchybnost než od člověka, který o nich nikdy nemluví.

A když se pak jednou spleteš, nehodnotí se jen chyba. Najednou se zpochybní celý příběh, který jsi o sobě kdy vyprávěla.

Jako by člověk, který chce dělat věci dobře, nesměl být občas nepozorný.

Jako by někdo, kdo mluví o slušnosti, nesměl nikdy říct nic neobratného.

Jako by podnikatelka, která prodává kvalitu, musela mít automaticky dokonale zpracovaný i každý svůj lidský okamžik.

Jenže já nechci žít ve světě, ve kterém musíme všichni nepřetržitě dokazovat svou morální čistotu, abychom měli právo existovat veřejně. Chci žít ve světě, kde se můžeme navzájem upozornit na chybu, aniž bychom se ale zároveň okamžitě snažili zničit člověka, který ji udělal.

Co když o sobě vyprávíš příběh, který není úplně pravdivý?

Teď to ale otočme.

Protože tenhle článek nemá být jen o tom, co dělají ostatní. A už vůbec ne o tom, že člověk s dobrými úmysly má automaticky pravdu.

Zkus si vzpomenout na někoho, koho sis někdy zařadila do škatulky.

Možná ti připadal namyšlený. Možná byl příliš hlasitý, příliš sebevědomý, příliš bohatý, příliš úspěšný nebo příliš okázalý. Možná řekl něco, co tě popudilo. Možná jsi viděla jeho příspěvek, slyšela útržek rozhovoru nebo četla komentář, který v tobě vyvolal okamžitý odpor.

A možná sis pak začala všímat hlavně věcí, které tvůj první dojem potvrzovaly.

Každá další chyba byla důkazem. Každé neobratné vyjádření zapadlo na své místo. Každá dobrá věc se dala zpochybnit jako marketing, póza nebo snaha zalíbit se.

Všechno do sebe krásně zapadlo.

Jenže co když jsi nepoznala člověka? Co když jsi poznali pouze svou interpretaci člověka?

To není totéž.

Naše první dojmy jsou někdy užitečné. Někdy nás chrání. Ale nejsou neomylné. A čím silnější emoci v nás někdo vyvolá, tím větší pozornost bychom měli věnovat tomu, zda skutečně reagujeme na jeho jednání, nebo na vlastní představu o něm.

Zkus si položit tři otázky:

• Vím, co se skutečně stalo, nebo znám jen část příběhu?

• Použila bych stejný metr na člověka, kterého mám ráda, nebo na někoho, kdo mi není sympatický?

• Chci pochopit, co se stalo, nebo už jen hledám důkazy, že jsem měla pravdu.

Odpovědi nemusejí být příjemné. Ale právě proto stojí za to.

Nechci být bezchybná. Chci mít možnost být člověkem

Když se vrátím úplně na začátek, ke svému nejapnému komentáři, mohla bych se začít obhajovat. Vysvětlovat, co jsem přesně viděla, co jsem si myslela, jak jsem to formulovala a co jsem měla v úmyslu.

A někdy je vysvětlení na místě. Pokud člověk někomu ublíží, má smysl vyslechnout druhou stranu, uznat chybu a případně se omluvit.

Ale vysvětlovat konkrétní situaci a přijmout rozsudek nad celou svou osobností jsou dvě různé věci.

Jsem ochotná připustit, že jsem něco špatně pochopila.

Jsem ochotná přehodnotit svůj názor, když dostanu nové informace.

A pokud udělám chybu, nechci se schovávat za svou značku ani za dobré úmysly.

Co ale odmítám, je představa, že jeden komentář dává komukoli právo rozhodnout, kdo jsem jako člověk a podnikatelka. Ne proto, že bych byla nad kritikou. Ale proto, že nikdo z nás by neměl být redukován na svůj nejméně povedený okamžik.

Kritika konkrétního jednání může člověku pomoci růst. Veřejné odsouzení celé osobnosti mu často jen přidělí roli, ze které už mu nikdo nedovolí vystoupit.

A možná právě v tom spočívá největší nespravedlnost

Ne v tom, že nás někdo kritizuje. Kritika k životu patří.

Ne v tom, že nás někdo nemá rád. Ani to není naše právo požadovat.

Ale v tom, že si někdy myslíme, že jsme člověka poznali natolik dobře, abychom mohli vynést konečný rozsudek, přestože jsme viděli jen zlomek jeho života.

A teď si představ, že jsi na druhé straně

Jsi žena, která něco buduje. Podnikáš, pracuješ, staráš se o domácnost, řešíš rodinu, peníze, vztahy a tisíc věcí, o kterých nikdo na Instagramu, a často ani v okolí, neví.

Někdy zvládáš víc než ostatní. Jindy nezvládáš ani polovinu toho, co bys chtěla.

A někde na internetu se objeví člověk, který tě vůbec nezná, nezná tvoje okolnosti a nevidí ani zlomek tvého běžného dne.

Přesto tě dokáže během několika sekund zařadit mezi ty, které jsou namyšlené, neschopné, zlé, pokrytecké nebo si na něco hrají.

Co když jsi ale jen jiná?

Co když máš jiné priority, jiné možnosti, jiné životní podmínky? Co když zvládáš něco, co druhý člověk nezvládne, a naopak? Co když jsi proto, abys byla aspoň tady, toho musela tolik překonat?

Proč máme takovou potřebu poměřovat se navzájem, když vůbec neznáme výchozí podmínky té druhé?! A proč se někdy zdá, že nejpřísnější soudkyně žen sedí právě mezi ostatními ženami?

Ne všechny ženy, samozřejmě. Ale dost na to, abychom si tu otázku zasloužily položit.

Ženská solidarita není automatická. A někdy ji nahrazuje soutěž, ve které nikdo oficiálně nevyhlásil začátek

Možná to znáš.

Žena řekne, že něco nestíhá.

Jiná jí vysvětlí, že ona to přece ale zvládá úplně v pohodě.

Žena přizná, že je unavená.

Jiná se pochlubí, že při třech dětech, práci na plný úvazek a domácnosti ještě cvičí jógu každý den a vyvářá obědy o čtyřech chodech.

Žena otevřeně ukáže, že něco nezvládá.

Možná čeká solidaritu. Pochopení. Tichou sounáležitost přinejmenším. Nikdo přece nemusí hned pomáhat. To ani nikdo nečeká.

A místo pochopení dostane seznam důvodů, proč by to přece jen měla zvládnout, kdyby byla jen trochu organizovanější.

A někdy se z obyčejného lidského sdílení stane nevyřčená soutěž o to, kdo je schopnější, výkonnější, krásnější, úspěšnější, zdravější nebo odolnější.

Jenže život není olympiáda v počtu zvládnutých povinností!

To, že jedna žena zvládá deset věcí, neznamená, že ta druhá selhává, když zvládne pět. A to, že se jedna žena cítí dobře ve své roli, jí nedává právo shazovat ženu, která žije jinak.

Ironie původního příspěvku mě přiměla zamyslet se nad tím, jak často se ženy vzájemně poměřují. Reakce pod ním mi pak připomněly, jak snadno se z poměřování stane odsuzování.

A jak málo někdy stačí, aby se člověk přestal zajímat o to, co druhý skutečně říká, a začal řešit, jaký podle něj je. To mi vždy přijde nejvíc smutné.

Ach to posuzování

Děje se to častěji, než by bylo záhodné.

Řeknu svůj názor bezelstně. Na své vlastní platformě.

A místo argumentu, klidně opačného názoru, přijde urážka, hejt.

Je to trapné. Předvídatelné.

Děje se mi to totiž dnes a denně.

Jakoby se z obyčejného vyjádření názoru stala drzost mít vlastní hlavu.

Chápu. Může vadit styl komunikace. Může mít ten člověk pocit, že se stavím do role člověka, který ostatním vysvětluje, jak mají přemýšlet.

Ano. někdy sliju několik rozdílných věcí do jednoho hrnce. Někdy je to i záměrné.

Potom je pochopitelné, že působím jako někdo, kdo by zasloužil pár facek nebo kdo očekává, že mu bude společnost něco vracet.

Jenže můj skutečný záměr se často taky bohužel míjí účinkem. Protože ho zrovna třeba potkal někdo, kdo nemá v úmyslu se nad ním zamyslet.

Čili neochota vést diskuzi a argumentovat slušně je to, co tuto konverzaci často pošle do kytek. Jak někdo totiž začne hodnotit můj charakter, aniž by si třeba přečetl jeden můj jiný příspěvek, přestávám mít snahu dojít ke shodě.

Rozdílné hodnoty jsou často na vině.

Nebo odlišný způsob komunikace.

Ano. Moje úvahy jsou často dost kategorické a rozvinuté. někomu to holt přijde inspirativní, druhému mentorské. To už ale není na mě, jak to kdo pojme.

A pokud mluvím o obecných tématech a ty se v tom zrovna najdeš, OK. Zahleděnost do sebe - to jest možná něco, co tě vystihuje. netočí se přece svět jen kolem tebe.

Když nemáš argument, můžeš vždycky zkusit zesměšnit člověka.

A víš, co je na tom celém nejvíc ironické?

Že člověk může sledovat příspěvek o tom, jak ženy hodnotí jiné ženy, a vzápětí sám začít hodnotit další ženu na základě několika vět.

Aniž by si všiml vlastního rozporu!

Možná právě proto bychom občas měly méně řešit, jestli ta druhá zvládá víc než my. A víc přemýšlet, proč nás vlastně tolik zajímá, jak si vedeme v porovnání s ní.

Protože schopná žena nepotřebuje, aby jiná žena vypadala neschopně. A sebevědomá žena nemusí dokazovat svou hodnotu tím, že zpochybní hodnotu druhé.

Skutečná síla není v tom, že zvládnu víc než ty. Je v tom, že tvoje schopnosti nemusím zmenšovat, abych se cítila dobře ve svých vlastních.

A jestli jsi při čtení dostala chuť někomu vysvětlit, jak moc jsi toho ve svém životě zvládla ty, možná se na chvíli zastav.

Ne proto, že bys neměla být na co hrdá.

Ale proto, že tvoje hodnota nepotřebuje poraženou soupeřku.

A tak se ptám…

Kolikrát jste si o někom udělali obrázek, který se později ukázal jako nesprávný?

Kolikrát jste sami byli odsouzeni podle jedné věty, jedné chyby nebo jednoho okamžiku, který vůbec nevystihoval to, jací jste?

A kolikrát jste naopak přehlédli něčí dlouhodobě špatné chování, protože vám byl ten člověk sympatický, byl úspěšný, uměl se prodat nebo jste si zkrátka zvykli, že takový je?

Možná bychom měli méně energie věnovat hledání důkazů, že jsou druzí špatní, a více pozornosti tomu, jak se skutečně chovají v čase.

Ne podle jedné věty. Ne podle jednoho videa. Ne podle toho, jestli nám sedí jejich styl, tvář, úspěch nebo způsob života.

Podle jejich činů. Podle opakujících se vzorců. Podle toho, jak zacházejí s lidmi, když z toho nic nemají. A také podle toho, jestli dokážou přiznat chybu a něco změnit.

Protože člověk není ani součet svých nejlepších skutků, ani součet svých nejhorších vět.

Je to mnohem složitější příběh.

A než se rozhodneme někomu zničit pověst kvůli jediné kapitole, možná bychom si měli položit otázku, zda jsme vůbec četli zbytek knihy.

A ještě jednu, mnohem osobnější:

Kdyby vás někdo hodnotil stejným způsobem, jakým právě hodnotíte vy jeho, poznal by skutečně vás?

Nejde jen o to, že někdo nespravedlivě soudí nás. Jde také o to, kolikrát totéž děláme my sami.

Jeden komentář obvykle sám o sobě člověku nezničí život. Ale ve veřejném prostoru může spustit řetězec interpretací, které se začnou vydávat za fakta. U podnikatele se pak osobní soud snadno přenese i na značku a důvěru zákazníků. A tam už vzniká problém.

A jelikož tuto zkušenost už mám, díky jedné zhrzené bývalé zaměstnankyni, která kolem sebe má shodou okolností okruh podobně zhrzených matek na mateřské, vím o čem mluvím.

Nakonec - mnoho lidí mělo jen štěstí.

Štěstí, že jsem se zrovna nacházela v období, kdy jsem neměla čas, energii nebo náladu řešit podobné přízemnosti.

Otázka na zamyšlenou na závěr

Je snadné si o člověku vytvořit celý příběh, aniž bychom znali jedinou kapitolu jeho života?

Jak snadno dokážeme z jednoho okamžiku udělat rozsudek nad celým člověkem, zatímco stovky dobrých věcí, které za ním stojí, jako by nikdy neexistovaly?