Každý člověk má v sobě hranici

Někdo krade miliony.

Někdo klidné spaní.

Někdo falšuje podpisy.

Někdo by zasloužil být upálen na hranici.

Někdo pere peníze.

Někdo se vyžívá v nelegální činnosti.

A já jsem jednoho dne prostě vzala propisku...

... a upravila datum na permanentce do sauny.

Takže ano.

Byla jsem tam.

Na temné straně.

Aneb jak jsem padělala směnku. Ehmm, teda permanentku

Permanentka mi ležela na stolku snad věčnost.

Permanentně na očích.

Což je mimochodem fantastický systém, pokud chcete něco ignorovat opravdu kvalitně a dlouhodobě.

Zbývaly na ní poslední dva vstupy.

" Přesně pro mě a Radka."

Jsem si tak povídala...

Pořád jsem si říkala:

"Musíme tam s Radkem zajít."

"Musíme tam s Radkem zajít."

"Musíme tam s Radkem zajít."

Polehčující okolností mi budiž to, že cestujeme mezi dvěma světy.

Jižní Morava a Čechy.

Kdo se v tom má pořád vyznat tedy? Hihi.

A taky, že ty sauny střídáme.

A že se neflákáme.

Nemůžeme si moc dopředu plánovat.

Kdo to má vše koordinovat?

A pak jsem se teda jednoho dne konečně rozhodla 

Řekla jsem si, že dneska je TEN DEN.

Vezmu permanentku.

Podívám se na datum.

A zjistím, že je prošlá.

Asi o dvacet dní.

Paráda.

Ani jsem to Radkovi nechtěla moc říkat.

No.

Dvacet dní.

To přece ještě není promlčený případ.

To je takové…

menší zpoždění jen.

Omluvitelné.

Drobná administrativní chyba.

Takže jsem chvíli přemýšlela

A pak přišel ten okamžik, kdy se z normální slušné a vždy zásadové až puritánské ženy stane člověk, který se začne pídit po propisce.

Dopsala jsem tam 2 prostě.

Hotovo.

Padělek.

Falzum.

Zločin bez obětí.

Ocean's Eleven z českého wellness.

A jo. Stydím se.

Ale peníze jsou peníze!

A pocit, že jsem přišla asi o 700 Kč jen kvůli své chybě a možnost zrekreovat se?

Strašné!

Odjíždíme

Radek stále žije v blaženém nevědomí a jistotě.

Jistotě, že Andrejka má vždycky vše ošéfované.

Až v autě mě něco napadlo.

Podívám se na permanentku ještě jednou.

A v tu chvíli jsem zjistila, že jsem si spletla jednu poměrně zásadní věc.

Permanentka nebyla prošlá dvacet dní.

Permanentka byla prošlá…

ROK A DVACET DNÍ.

Rok.

A dvacet.

Dní.

A teď babo raď

Radek už se těší, jak si odpočine v sauně.

Andrejka se trochu stydí, ale říká si, že to nějak dopadne.

Auto nastartované. Už už jede.

A teď se dozvím toto?

To už přece neokecám.

To snad ani není možné!!!!

Dilema v dimenzi časoprostorové.

To není věc co vyřeším v sekundě.

Nebo je?

I mistr tesař se holt utne

Seděla jsem v autě s permanentkou v ruce a najednou jsem pochopila, že moje geniální operace s dopsanou dvojkou měla asi stejnou úroveň sofistikovanosti, jako kdybych si na občance fixou přepsala datum narození.

A hlavně, celá ta hra na plagiátora byla najednou bezpředmětná.

"Kua, co teď??!"

Začala jsem se nahlas fascinovaně smát.

Protože existuje určitý bod trapnosti, za kterým už se nestydíte.

Už jen obdivujete rozsah celé katastrofy.

Žasnete.

A musíte s pravdou ven, aby vás protějšek neposlal do blázince.

Nevěděla jsem, co dřív.

Jestli zase nehledat propisku (ale kde ji teď narychlo po cestě vzít).

A vždyť by to hned poznali.

To neokecám přece ten můj škrabopis.

Jak říct Radkovi, že jsem ho právě dostala do prekérní situace (kterou jsem ale rozhodnutá sama vyřešit svou komunikativní mluvou a nezdolnou povahou).

A jestli se radši neotočit a nejet dom.

Ale jak se říká:

Andrejka nikdy nestahuje kalhoty dokud nevidí brod.

A vyznává maximální upřímnost a férovost.

Takže žádné tajné proplížení se

Vykrucování se na recepci a dělání to ještě horším.

Ani zatajování informací Radkovi.

Navíc Radek už je zvyklý, že vždy všechno vyřeším, takže jsme se oba rozhodli.

Kriminální kariéra zahájena.

Bonnie a Clyde hadr. Haha.

V tu chvíli jsem zkrátka věděla, že žádné tajné proniknutí do sauny nebude.

Za zkoušku nic nedáme

Jsem přesvědčená, že utéct od něčeho by měla být ta poslední možnost.

Navíc jsem zvyklá řešit nepříjemné situace.

Už dávno jsem pochopila, že pokud něco chci, musím si pro to jít.

Takže umět se postavit protistraně je má přirozenost.

Přišla jsem do sauny a rovnou říkám:

"Holky, musím se přiznat."

Mladé slečny na recepci zpozorněly.

Štvalo mě, že je neznám.

Že tam prostě není známá tvář.

Tak nějak jsem si říkala, že to budou víc chápat.

Navíc známe svý lidi...

Vím, jak jsou často právě mladí lidé kdekoliv nekompetentní.

A ne. Není to o předsudcích.

Sama si dobře pamatuju, jak na mě koukali skrz prsty na trzích.

Vysmívali se mi.

Ti bodří lidi.

A po zjištění, že jsem majitel, najednou sklapli.

Ale to je na jiné příběhy.

Tak třeba jindy.

Je to o zkušenostech.

"Mám prošlou permanentku"

Přiznávám se.

O rok.

Doplněk "a mimochodem už jsem ji stihla i lehce graficky upravit" jsem si zatím nechala pro druhé kolo výslechu.

A slečny okamžitě:

"Tak to nejde."

"Nepustíme."

"Propadla."

Konec.

Tečka.

Přesně jak jsem předpokládala

Jenže já mám jednu vlastnost.

Když mi někdo řekne "nejde to", potřebuju vědět proč.

Ne proto, abych někoho prudila.

Ale protože někdy "nejde to" ve skutečnosti znamená:

"Nevím, jestli to jde, tak radši řeknu ne."

A jelikož jsem to čekala, ani jsem nebyla zaskočená.

Takže jsme se začaly přátelsky přetahovat.

Ony:

"Ne."

Já:

"Ale proč?"

Ony:

"Protože je prošlá."

Já:

"To vím. Proto tady stojím a přiznávám se."

Ony:

"Ale my vás nemůžeme pustit."

Já:

"Kdo může rozhodnout, že mě pustit můžete?"

A najednou jsme byly u klasické věty, kterou miluju:

"Tak my zavoláme šéfové."

Výborně.

Případ převzalo vyšší velení.

Ulevilo se mi.

Nějak nechápu, že prostě zdaleka ne všichni mají osvojeno umění rozhodování a přimhouření očí.

Volají.

Vysvětlují.

Čekám.

Nevím kdo koulí očima víc.

Já nebo ony.

Dozadu na Radka nevidím.

A z telefonu přichází verdikt:

"Jasně. Pusťte je!"

Konec dramatu.

Nikdo neumřel.

Saunové právo nebylo rozvráceno.

Permanentka přežila.

A my taky.

Uffff. To bychom měli.

Je přiznání polehčující okolnost?

A když už bylo po bitvě, přiznala jsem i to, že jsem si původně myslela, že je prošlá jen dvacet dní, a proto jsem se tam pokusila dopsat dvojku.

Pak už jsme se smáli všichni.

Protože to už nebyl podvod.

Byla to fraška.

Uznávám.

Nakonec jsme vydělali všichni

A právě tady se začal celý večer obracet.

Zjistili jsme totiž, že jim na večer vypadla hodinová masáž.

Masérka by tam hodinu seděla naprázdno a koukala do zdi.

Tak jsem řekla:

"Tak já ji vezmu."

Čímž se moje kriminální kauza dostala do ekonomicky velmi zajímavé fáze.

Přišla jsem s prošlou permanentkou.

Přiznala pokus o falšování.

Prošla si trapnou chvilkou.

A odešla jsem jako zákazník, který jim navíc vyplnil prázdnou hodinu.

Tohle by účetní oddělení mafie ocenilo.

Myslím, že vše je shora načasováno

Považte, jaká je pravděpodobnost, že milovník sauny a masáže se zrovna někam vydá a zrovna si bude moci užít obojí po sobě přesně na minuty navazující, a to v ten nejvíc exponovaný čas - o víkendu ve večerních hodinách?

Po sauně jdu tedy na masáž.

Nemohu se dočkat.

Čekám ženu.

Přijde chlap.

To mi rozhodilo sandál.

Výborně.

Ten večer opravdu neměl v plánu nechat mě odpočinout důstojně.

Chvíli jsem se styděla.

Takové to:

"No výborně, tak teď se ještě ukážu nahá před cizím chlapem a zakončíme to kompletní ztrátou společenské kontroly (té lidské nikdy)."

Jenže pak začala masáž.

Záda.

Šíje.

Aroma olejíčky.

Akupresura chodidel.

No dokonce...

To jsem ještě nikdy, ani jako masáž mistr zvyklý na ledasco, nezažila.

Pak to ze mě všechno spadlo a já si něco uvědomila

Asi už po třech minutách mi bylo úplně jedno, kdo tam je, jak se jmenuju a jestli někde existuje moje občanka.

Takhle po sauně to bylo naprosto boží.

Já celá rozvláčnělá.

V rauši tak docela.

A já jsem si zase jednou uvědomila, jak absurdně někdy vznikají ty nejlepší zážitky.

Kdyby ta permanentka nebyla prošlá, nebyla by historka.

Kdyby mě holky rovnou pustily, nebylo by drama.

Kdyby nevypadla masáž, nezažila bych něco nového.

Kdyby masírovala žena, neměla bych další moment, kdy si řeknu:

"Tak jo. Zkusím něco, co normálně nedělám."

A když jsem večer dojela domů, už jsem byla v takovém tom módu:

Dneska už se budu jen opečovávat a svět ať si dělá, co chce.

Večer jsem si perfektně užila

Měla jsem té péče málo, takže jsem si potom doma ještě vanu plnou soli a olejíčků napustila. To jsem celá já. Maximalista.

Celá jsem se hezky opečovala.

Vlasy.

Maska.

Nehtová kůžička.

Pleťová maska.

Séra.

Krémíčky.

Serepetičky.

Zábal na nohy.

Prostě mimořádná péče navíc.

Kompletní domácí kosmetické oddělení.

A zase s mnohými uvědoměními jsem spát odešla

A tak skončil den, který začal paděláním saunové permanentky a skončil naprosto nezapomenutelným luxusním wellness večerem.

A víte co?

Myslím, že i velmi morální člověk někdy udělá pitomost.

Ne proto, že by najednou ztratil hodnoty.

Ale protože je člověk.

Občas něco přehlédne.

Občas něco zapomene.

Občas hledá zkratku.

Občas vezme propisku a chvíli si připadá jako Pablo Escobar wellness průmyslu.

Důležité je, co udělá potom.

Díky mému jednání vzniknul řetězec událostí

Já jsem se přiznala.

Holky zavolaly šéfové.

Šéfová řekla ano.

Všichni jsme se zasmáli.

Já jim udělala tržbu navíc.

Masér neměl díru v kšeftu.

Radek se přiučil asertivnímu přednesu.

A permanentka konečně zemřela důstojnou smrtí.

Takže pokud někdy budete mít pocit, že váš den začal trapně, nezoufejte.

Možná je to jen první kapitola.

A možná večer skončíte po sauně, masáži, akupresuře chodidel a s pleťovou maskou na obličeji a budete si říkat:

"Tak tohle jsem fakt nečekala."

A mimochodem:

Dopisování číslic na doklady nedoporučuji.

U mě to nevyšlo ani napoprvé.

A hlavně si před zahájením trestné činnosti vždycky správně přečtěte rok.

Vaše Lonťačka Andrejka